HOME || Twilight Saga || TVD || Selena || Miley || JoJo || Čítárna --> || Alternation

>> Alternation...

Alternation - čtvrtá část - Cullenovi...

11. března 2010 v 23:41 | Annett píše...

Pohlédla jsem do stínu, směrem tam kde se hlas ozýval. Ze stínu vystoupilo postupně šest osob. Byly krásní. Každému z nich jsem postupně koukla do očí. Jejich oči měli zlatavou, neobvyklou barvou. Vyzařuj z nich láska, přátelskost i naděje. Pleť měli stejně světlou jako já, ale na rozdíl odemne byly perfektní, až jsem se sama za sebe styděla. Sklopila jsem oči na parkety a znovu jsem se zeptala.
"Kde že jsem ? Teleportace ? O čem to proboha mluvíte ?"Jedna z nich, brunetka, menší postavy, ve věku asi osmnáct let, se na mě podívala úzkostným pohledem. Pak pohlédla na asi třicetiletého muže.
"Všechno bysme ji to měli vysvětlit, Carlisle. Nemá vůbec ponětí, co se ji vlastně stalo. A já to vlastně taky nechápu. Že by porušil pravidla a nám nic neřekl ?!" na konci přidala trochu na hlase, ale její ton byl pořád klidný.
"Nejspíš ano Bello ! Mělo by se to ale zvládnout ?! pronesl muž v otázce.
"Jistě" přitakala krásná, krátkovlasá brunetka. Hlas všech byl zvonivý a něžný. Cítila jsme, že se jich nemusím bát, že jim mohu tak trochu důvěřovat i když je vlastně neznám.
"Bello je vidět, že to Annabelle zvládá dost dobře. A jelikož je podobný případ jako ty, poprosil bych tě aby ses ji ujala zrovna ty. Pokud tedy chce s námi Annabelle zůstat ?" Rozhodl Carlisle, ale já musela bohužel nesouhlasit.
"Ráda bych, ale nemůžu. Někoho hledám a musím ho najít. Jen mi řekněte co se mi vlastně stalo ?"
"Ty to nevíš ? Ještě si to nepochopila ?" uchechtl se mým směrem, vysoký, svalnatý kluk. Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že ne tak úplně.
"Tuším, stal se ze mě upír ? Krvežíznivá příšera ?" Kluk, který zatím ještě nepromluvil vysoký, pohledný s vlasama barvy bronzu přikývl.
"Ale nejsi příšera Annabell" jen tak mimochodem pronesl..
"Zůstaň s námi, teď nikoho nemáš ! A naše rodina tě ráda přijme. Na novorozené upíry se těď dívám zcela jinak, než předtím. Viď Bello?" Zvonivě se zasmála krásná blondýnka. "Toho koho hledáš, určitě brzy potkáš. Proč myslíš že tě teleportace donesla zrovna k nám?" Po pravdě řečeno, jsem o tom ani nějak nepřemýšlela…
"Určitý důvod to určitě má, dítě" pronesla směrem ke mně žena, zřejmě družka k muži jménem Carlisle. Vděčně jsem se na ni usmála. A pro dnešek jsme téma zůstanu tu nebo ne, uzavřely. Pro dnešek patřím do jejich rodiny. Uvidíme..

***

"Měli by jsme se ti asi představit." Navrhla žena, která stála po boku Carlisla. Drobná, krýtkovlasá kráska, ke mně přitančila ladným krokem, chytla mě za ruku a vedla mě k dlouhé béžové sedačce. Ostatní se k nám přidaly.
Sedla jsem si. Pohovka byla měkká. Dům celkově působil příjemně, možná to bylo tím že dům byl veliký a prostorný. Nebo to bylo tím, že tu byly sympatický lidé - tedy upíři.
"Já jsem alice a budeme kamarádky, pokud tedy budeš chtít ? Vyznám se v modě a tak vždy budeš oblečena v něčem vkusném. A ne pro mě není odpověď" usmála se..
" Rossalie, říkej mi ale Rose. Vítám tě"
"Emmet, těžce nesu, že jsi nejmladší.. ale dost silná a ta tvoje vůle. Okouzlující." Žertoval.. Koukám, že Emmet bude vtipálek. Super. Sama si o sobě myslím že jsem docela vtipná. Snad si s ním budu rozumět. Říká že jsem dost silná a to mě ještě ani neviděl. Rozhodně si s ním chci dát souboj. Kdo z koho. Z mých myšlenek, mě přerušila další osoba..
"Edward" řekl a chytl jednu z dívek za ruku. Tu brunetku s delšími vlasy. Velice krásná.. ale ne jako blondýnka..
"Bella.. podobnej případ" usmála se sama svému vtipu..
"Já jsem Esme.. matka pro praktické účely.
"Carlisle.. když budeš něco potřebovat nebo vysvětlit, stačí říct"
"A nakonec.. Jasper, prosím spíš Jazzy. Ulehčuješ mi, že už nejsi člověk. Jak si se ale dokázala tak rychle zkoordinovat. Nechápu a docela mě to děsí. Jsi stejná jako Bella."
"Pšt.. je doma" řekla Alice. Podívala jsem se na ni zmateným pohledem. Že by další člen ? Moje myšlenky přerušila odpověď.
"Ne Jaspere, posledním členem budu já.. Justin"… podívala jsem se upřeně do jeho očí…

Alternation - třetí část...

7. března 2010 v 22:20 | Annett píše...
O tři dny později, když jsem si začala pomalu zvykat, že jsem monstrum, kterému nechutná nic jiného než krev - k životu mi zatím stačí jen ta zvířecí - se něco stalo.
Byla jsem na "lovu" v horách. Byl slunečný den, i když slunce svítilo jen na horách. Rozhodla jsem se že se trochu opálím, protože jsem byla nějaká pobledlá. Bledší ještě než sníh.
Do hor jsem doběhla během pěti minut. S mojí schopností "Super Monstra" jsem byla stokrát rychlejší. Strašně by mě zajímalo jak vypadám, hádám, že jako bílá zrůda. Mezi lidi se neodvažuju zajít. Hlavně kvůli tomu co říkal Justin a také jsem určitě víc šeredná než předtím. Teď se už na svět koukám úplně jinak, všude okolo zrůdy, už kvůli tomu co se stalo mě ! Nejdřív Peter, pak Justin. I když zatím nepobírám, jestli to co mi udělal Justin, je špatné.
Začala jsem lovit. Najednou na mě začaly dopadat sluneční paprsky. Zatím jsem nezjistila, jestli to semnou něco udělá nebo ne. Dokonce jsem se poprvé, docela bála. Poprvé za moji novou existenci.
Nejdřív se nedělo nic, ale pak jsem se začala krásně třpytit. Podívala jsem se na ruce a pak na odhalené nohy. Vypadalo to jako kdyby mě někdo posypal třpytkama. Bylo to skvělé a nádherné zároveň.
Aspoň tělo mám krásné, když obličej určitě nestojí za nic.
Ale bylo to zvláštní, hodně zvláštní.
V tu chvíli jsem se stoprocentně rozhodla: Musím najít Justina, ať to stojí co chce. Doufala jsem, že se skrývá někde v lese, tak jako já. Doufala jsem když budu volat jeho jméno, uslyší mě. A já ho najdu, přeci jen i hlas mám trochu víc vyvinutý, a jestli jsem teď to co on, tak jeho sluch je také vynikající.
Vlastně ve všem jsem teď jednoznačně dobrá. No a další zajímavá věc, na tomhle všem, že nespím. Nejsem vůbec unavená.
Chuť na lidskou jsem, snad zahnala. Nechci ubližovat lidem, a zvířecí krev mě docela posílí i když určitě ne tak moc jako ta lidská. Když si to všechno srovnává v hlavně, pomalu si myslím, že mi dochází co jsem. Nikdy jsem nevěřila, ale jestli je to pravda a ze mě se stal vážně.. upír - vyslovit to slovo bylo pro mě těžké - musím ho najít. Vůbec nevím co dělat. Ale to, že zatím jím jen zvířecí krev, je skvělé a vážně mě docela tahle "dieta" uspokojuje a dost pomáhá. Cítím se daleko líp.
"Justine !!"
Ehm.. zase ! Jak se to stalo ? Jsem jinde než před chvílí. Jsem v nějakém domě. Veliký, prostorný dům. Pomyslela jsem si. Krásně zabydlený a má krásné zařízení. Kdo tenhle dům zařizoval, musí být velice šikovný.
"Co to je ? Jak jsem se sem dostala ? A kde to jsem ?"
"Tohle je teleportace. A vítej v domě Cullenů. Jsem Carlisle a už tě čekáme."

Alternation - druhá část...

22. února 2010 v 23:29 | Annett píše...
Bylo ráno když jsem se probudila. Jako vždy bylo pod mrakem. Nechápala jsem jakto že ještě žiju. Nechápala jsem co se děje. Jediné co vím je, že mě pálí hrozně v krku, nutně jsem se potřebovala napít vody. Alespoň jsem si myslela, že toužím po vodě. Pak jsem znovu pomyslela na Justina. Co mi udělal ? A žiju vůbec ? Nebo je to jen má představa ráje ? Ale já si takhle rozhodně posmrtný život nepředstavuju. Pak jsem pomyslela znovu na to co Justin říkal:
"Lidé nejsou k chuti, zkus zvířata" Pomyslela jsem na svou žízeň. Nechápu jak se to stalo, ale najednou jsem se ocitla v lese. V lese, který jsem neznala. Ocitla jsem se na místě, kde jsem nikdy nebyla.
Najednou jsem ucítila dokonalou a skvostnou vůni. Vůni, kterou jsem už cítila a ne jenom jednou. Cítila jsem PACH KRVE ! Tentokrát mi to ale, až nebezpečně moc vonělo.
Po chvilce uslyším šustění listů. A najednou zpoza keře vyběhla srnka. Vůbec jsem nevěděla co dělám. Automaticky jsem se za srnkou rozběhla. Můj běh byl rychlí, až nelidsky rychlí. Srna se snažila utéct, ale proti mně neměla vůbec žádnou šanci. Chytla jsem ji rychlím pohybem. Rychle a prudce jsem se do ní zakousla.
Její krev byla strašně vynikající. Po té výborné krvi jsem toužila znovu a znovu.
Když jsem se vzpamatovala a uvědomila si co dělám, že piju krev ze zvířete. Rychle jsem vyšplhala na nejvyšší strom. A trochu jsem se nad sebou zamyslela.
Nadlidská rychlost, Chuť na krev, síla… co jsem zač ? Co se to semnou stalo ? A kdo je vlastně Justin ? Určitě není člověk a ani anděl, to jsem věděla jistě.
Jednou věcí jsem si zcela jistá: Když zjistím kdo nebo co je Justin, zjistím, kdo jsem já !

Alternation - první část...

22. února 2010 v 0:55 | Annett píše...
Píše se rok 1937, doba kdy se jen lidé opíjely a bavily se na neštěstí druhých. V té době, jsem bohužel žila i já. Když se stala ta osudná věc, bylo mi právě 16 let. Byla jsem obyčejná vesnická dívka. Ani krásná ani ošklivá. Dá se říct, že jsem byla se svým životem vcelku spokojená. Byla jsem spíš ta dívka, která se ráda učila a četla, než chodila ven s přáteli.
Byla temná noc a já se právě vracela z knihovny. Vážně jsem nemohla tušit, že to bude moje poslední vzpomínka. Vlastně má druhá poslední vzpomínka. Na tu úplně poslední noc, co mi ještě bylo srdce, bych nejraději zapomněla. Nejraději bych vážně zemřela kdyby to šlo. Jenže nejde. Můj poslední okamžik mi totiž změnil úplně život.
Zrovna jsem procházela kolem pouliční lampy, když se z hospody vypotácely dva opilí muži. Hned co mě spatřily, se vydaly za mnou. Já se raději otočila na podpatku a šla druhou stranou. Zrychlila jsem krok, skoro jsem až běžela. Oni pořád mi v patách. Můj strach sílil, hlavně proto, že byly skoro u mě. Stačilo natáhnou ruku, ale neudělaly to. Zřejmě se bavily tím, že jsem byla vlastně bezbranná.
"Annabell" zakřičel jeden z nich opilím hlasem. Ten hlas jsem rozpoznala. Byl to jeden kluk od nás ze vsi. Bylo mu 19 let a vážně byl docela pěkný. Když si představím, že jsem po něm kdy toužila, dělá se mi vážně špatně. Dost hrubě mě chytl za ruku a otočil si mě k sobě.
"Pusť mě Petere, jdi domů a vyspi se z toho." Křikla jsem na něj. Začal se šíleně smát. Moje slova ho zřejmě popudily ještě víc.
"Nehraj si s jídlem" křikl na Petera ten druhý.
"Máš pravdu" ozval se znovu Peter. Přitiskl si mě k sobě. Co se dělo dál vám asi nemusím říkat. Je to každému úplně jasné. Skoro nahou, zmlácenou, krvácející a umírající mě tam nechaly ležet a odešly. Teď jsem myslela jen na smrt. Tak šíleně mě všechno bolelo. Z dálky jsem slyšela jen smích. Když smích utichl, někdo se objevil u mě.
Byl to muž. Vypadal jako anděl. Ale ne obyčejný, vypadal jako černý anděl. V té tmě jsem rozpoznala, že má černé vlasy na kterých se třpytily stříbrné odlesky. Když se ke mně naklonil, uviděla jsem jeho temně černé oči. Vypadal strašidelně. Sklonil se k mému krku. Vážně to vypadalo jako když mě chce políbit.
"Ne, prosím, už ne!" hlesla jsem tiše. Zastavil se a přešel k mému uchu.
"Omlouvám se, ale umřít tě nenechám." A já jsem vážně v té chvíli nechápala co po mě chce. Zase se vrátil k mému krku. Dotkl se ho svými studenými rty. Jemně se přisál, otevřel pusu, až se jeho zuby, dotkly mé teplé kůže.
Jemně stiskl a prokousl moji kůži. Vykřikla jsem bolestí.
"Odpusť, musel jsem to udělat. Přitahuješ mě, ale teď už si musíš pomoct sama. Jen jedno ti řeknu, lidé nejsou k chuti, zkus zvířata." Řekl, pak rychle vstal, že jsem to ani nepostřehla a chystal se odejít.
"Počkej. Jak se jmenuješ" zeptala jsem se ještě.¨
"Justin" šeptl a zmizev v temnotě.
Konečně jsem se mohla soustředit na tu bolest. Celé moje tělo spaloval oheň. Hlavně u srdce. Byla to neskutečná bolest. Ten oheň byl hrozný. Viděla jsem, že už se blíží konec. Zavřela jsem oči. Bolest po chvíli ustupovala.
"Justin" hlesla jsem ještě. Než mě ovládl spánek. Naposledy.

Alternation - O co vlastně jde !?

22. února 2010 v 0:54 | Annett píše...
Jsem tady s úplnou novinkou. Nebudete mi věřit, ale ten začátek mě napadl stejně jako Steph, ve snu.. Verunka, říká, že je to to nejlepší co jsem kdy napsala, já si to samozdřejmně nemyslím, ale co už.. Zatím thu pro vás mám jen jednu část, další se píše..

Alternation je příběh o upírech.. Hlavní postavou je vlastně dívka, jménem Annabell, které se stane jedna ohavná věc. Tahle zkušenost, se zdá, že pro ní bude i tou poslední zkušeností, spíše noční můrou. Jenže najednou se tu objeví "anděl" a pomůže ji ? Nebo ji spíš zatratí duši ?
 
 

Reklama
Reklama
"Isabello Swanová." Podíval se na mě přes své neskutečně dlouhé řasy něžně zlatým, přesto spalujícím pohledem. "Slibuju, že tě budu milovat navěky - jeden každý den věčnosti. Vezmeš si mě?"
Bylo mnoho věcí, které jsem chtěla říct, jedny nebyly vůbec milé, a ty druhé byly tak nechutně limonádově romantické, že by je ode mě ani ve snu nečekal. Než bych se ztrapňovala obojím, zašeptala jsem: "Ano."
"Děkuju," řekl prostě. Vzal mou levou ruku, políbil mi špičku každého prstu a pak políbil prsten, který odteď patřil mně...