HOME || Twilight Saga || TVD || Selena || Miley || JoJo || Čítárna --> || Alternation

•Jednorázowky

Příběh...

22. května 2010 v 21:36 | Psychozní Ann.Dee <3 píše...
Vymyslela jsem příběh.. tk vám ho napíšu..

Byla jedna dívka a ta měla přítele. Jednoho dne se ale vše zhroutilo. Dívka byla na oslavě a tam se jí stalo to nejhorší co mohlo.. nejdřív se líbala a pak i spala s jinym klukem. Dívka si uvědomila, že k tomuto klukovi cítí víc než k tomu svýmu co má teď. A tak se rozhodne udělat co musí. ROZCHOD. Co dál ? Bude sama nebo řekne své city jemu ? A co když se rozhodně všechno říct narovinu a on řekne: Dáme tomu týden. A teď je otázkou spíš ano nebo spíš ne ? Jak to dopadne ?..

Angel Heart - jednorázovka...

15. února 2010 v 9:54 | AneŠinka Soukup**
Mám tu pro vás, po dlouhé době, krátkou jednorázovku.. o chlapci, který nevěří na lásku. a tak se "bohové" rozhodnou poslat na zem anděla.. aby chlapci dokázala, že láska opravdu existuje…
Snad se bude líbit a zanecháte nějaké komentáře, klidně i záporné.

Hledat lásku ?!

- nesmysl.. říká rozum..
- směšné.. říká hrdost..
- riskantní.. říká skutečnost..
- ale mně je samotnému smutno.. šeptá moje srdce..



"Jsem anděl" šeptla mým směrem má krásná kamarádka a dívka, kterou miluji.. otočil jsem se k ní hlavou a s otevřenou pusou jsem zíral do jejích krásných modrých očí. Její černé vlasy, dlouhé, po pás se najedno rozvlály, přestože nefoukal vítr, ale bylo krásně slunečno, bez jediného mráčku. "Jsem anděl" zopakovala, dost zřetelně. "Jak to myslíš anděl?" konečně jsem byl schopen slova. Už jsem na ní nekoukal s otevřenou pusou, ani sice nevím jak, ale povedlo se mi ji zavřít. Angle se otočí směrem k moři. "Zřejmě ti to příjde neuvěřitelné. Chápu tě. Jsem opravdoví anděl, bydliště nebe. Moc se omlouvám, ale.. dostala jsem úkol, dokázat ti, že láska existuje." Zamyslel jsem se, na tím co povídá a vzpomněl jsem si první den. Na den kdy přišla k nám do třídy. Na to jak bezvadně setřela, mého spolužáka -"Jo, občas, dostaneme úkol sejít dolů na zem" jenže se hned začala smát, tak jsem to bral jako docela dobrý vtip. Asi proto jsem se do ní zamiloval. Protože byla vtipná a milá. Z očí ji vyzařovala laskavost. Mohlo mi dojít, že není člověk. Plácám nesmysli, jak by mě to mohlo napadnout. "A co s tím teď chceš dělat. Dokázala jsi mi, že láska je. A teď odejdeš ? Když tě miluji ?!" smutně se na mě koukla, těma svýma modrýma, vodovýma očima "I já tě miluji, ale odejít musím. Nejsem člověk" naklonila se ke mně své rty na chvíli přilepila k mým. Odklonila se ode mne. A najednou se zvedl vítr a ona zmizela. Podíval jsem se na nebe, ale tam bylo jen malí světlo, ve tvaru srdce. "Angle Heart" řekl jsem ještě. Pak jsem upadl a probudil jsem se doma. Nechápu co se stalo. Podíval jsem se na stolek, kde ještě před hodinou byla fotka. Ale teď tam je jen prázdné místo. Možná se mi to všechno zdálo ?! Podívám se na kalendář a zjišťuji, že je pořád na 14. únoru. Je to všechno divné. "Tome !!" slyším jak na mě má matka křičí. Zase. Mám pocit, že se tohle už jednou stalo. Oblékl jsem se, umyl a šel jsem dolů za mamkou do kuchyně. "Mami, kolikátého dnes je ?" optal jsem se jen tak mimochodem. "14. února, zlatíčko" cože ? to není možné.. takže tohle všechno byl jen sen ? Žádná Angel? žádný anděl? žádné nebe? žádná láska ? Tolik otázek, ale přesto je něco jinak. Láska mi už nepřijde jako otravný cit. Mám pocit, že jsem ji prožil. A to vše jen díky snu.
Vezmu si tašku do školy a zamířím ke dvěřím. Pořád myslím na ten "sen". Nemůžu uvěřit, že to byl prostě jen sen.

Jsem ve škole a sedím na své židli úplně vzadu. Zazvoní na hodinu. A do třídy vstoupí učitelka s nějakou dívkou. Jindy mě noví lidé nezajímají, ale na tuhle jsem se musel obzvlášť podívat, protože to byla dívka z mého snu. "Angel?" vykřikl jsem, ale ani jsem si to neuvědomil. Dívka ke mně vzhlédla. "Ne, jsem Ariel" učitelka jí pokynula a ona si šla vybrat místo. Sedla si vedle mě. "My se známe ?"

Zhroucená...

29. ledna 2010 v 12:36 | Lady_Ann*eTT**
"Byl hodný, byl milí, byl obětaví… ale náhle odešel a jeho rodina trpí. Všichni ho měli rádi, ale bůh si ho povolal k sobě i když brzy."

Patnáctiletá Alice je už pátý den zavřená v pokoji a nikoho nepouští dovnitř. Důvod jejího smutku je ztráta milované osoby. Její milovaný bratr ji tu nechal samotnou. Alice nechápe proč zrovna on ? Vždyť ona v tom osudovém autě také seděla. Vyšla z toho všeho pouze se zlomenou rukou a lehkým otřesem mozku. Většina lidí by řekly, že měla štěstí, jenom ona sama si to nemyslí. Raději by umřela ona než on…
Ona i její bratr byly jako jeden. On umřel, ale ona svým způsobem také. Nebyly spolu spojeni jen sourozeneckým poutem, ale také velikou láskou.. Oba se navzájem tolik milovaly. Byly nejlepšími přáteli. Alice si život bez něj vůbec nedokáže představit. Ale ví, že by její bratr nikdy nechtěl aby za ním odešla, ne takhle brzy. Ví, že by ji Tom nikdy neodpustil, kdyby tu nechala rodinu, přátele.. Stejně jako on..

Už je to šestý den, kdy je Alice sama zavřená ve svém pokoji a nikoho si nepouští k tělu. Trpí a její rodina, přátelé s ní. Ráda by vzala za kliku a otevřela dveře. Jen kdyby za dveřmi stál on. Přeje si aby tohle všechno byl jen sen, přeje si, probudit se…

Už je to sedmí den, co sama sedí u okna v pokoji a zírá ven přes zamlžené okno. Venku padají vločky bílého a studeného sněhu a právě se jí vybavuje vzpomínka, když tu ještě její bratr byl. ** Byly spolu venku a byla šílená zima. Bratr ji objal aby ji bylo teplo. Pak si povídaly. Jen povídaly…

Už je to osmí den co Alice sedí na posteli a mlčky se dívá na bílou, prázdnou zeď…

Už je to devátý den co Alice brečí a brečí…

Už je to desátý den co leží na posteli a ještě pořád brečí. Zavře oči a znovu je otevře. Přeje si aby to byl jen sen, jenže není…

*** Za dveřmi ***

Přátelé, kteří každý den, každou noc stojí u jejích dveří a čekají kdy se konečně otevřou, ale marně… Tak se rozhodnou vzít za kliku a otevřít sami… "Co když chce být sama ?" zeptá se jedna druhé. "Teď už bude sama pořád" řekla druhá a otevřela dveře. Přešly k posteli, kde Alice ležela. Lehly si k ní. Po deseti dnech Alice konečně promluví… "Proč zrovna on ?"

--> Je v tom ! Kdo jiný než on...

30. prosince 2009 v 15:06 | Lady_Ann*eTT**
Čauky, tk jsem napsala příběh, mě se celkem líbí, asi nejlepší co jsem napsala, si myslim..
Mělo k tomu být i věnovaní, ale to sem dávat nebudu..
Tak zanechte komentáře a doufám, že bude někdo kdo si to přečte, páč to sem dávám jen kvůli ségře, chtěla abych to sem dala, moc se mi do toho ae nechtělo !!! Uvidíme....

Předmluva

Poprvé jsem ho uviděla, když jsem jela s přáteli domů ze školy autobusem. Nemohla jsem se na něj přestat dívat. Ty jeho hnědé oči, tak moc pronikaly do těch mých. Byla jsem jím tak okouzlená, že jsem se nemohla na něj přestat dívat. Pak jsem se na něj dívala den co den. A proto asi teď stojím tady. Uprostřed školní budovy a přemýšlím, jak mu podat svůj návrh. Mám hrozný strach...

Nevzdám se

Najednou ho uvidím a zase se mi známě podlomí kolena. Mám ho až moc ráda, abych dovolila ukončit mu naše přátelství. A proto vím, že se musím konečně rozhoupat. Dokonce vím, že na to čeká. Ale čekám na to i já ? Už nemám čas si to rozmyslet, musím to udělat, ze dvou důvodů, možná třech: Jeden z nich je, že je už skoro u mě, druhý - vážně už nemůžu čekat a konečně za třetí - Miluji Ho! a proto ho vážně nehodlám ztratit.
"Ahoj" pozdravila jsem tiše, - víc tiše než jindy, - když došel ke mně. Nahodila jsem úsměv, který mi rád a mile opětoval. Možná bych měla litovat, že jsem tak moc chtěla s ním mluvit, možná ne ! "Ahoj. Chtěla jsi se mnou mluvit Lucy ?" Zeptal se s náznakem doufání.
"Jo. Víš, no, chtěla jsem se zeptat. Nechtěl bys někdy po škole zůstat dýl v Boleslavi, jet třeba dalším vlakem. Mohli by jsme se jít trochu projít a promluvit si o všem, co se poslední měsíce vlastně událo ."
Podíval se na mě. Jenže najednou do něj "omylem" vrazil kluk, co po mě šíleně jede. Jenže když někdy náhodou nastane chvíle, že jsme vedle sebe, nedokáže říct ani ahoj. A když se o to náhodou pokusil, koktá tak šíleně, že se musím smát. A v tu chvíli ještě začalo zvonit na hodinu, takže jak já, tak i Robbie jsme museli do třídy. "Napíšu ti sms" řekl ještě.
Došla jsem do třídy a podívala se na mobil, nic.
To čekání mě zabíjí. Když řekl, napíšu ti sms, myslel tím hned ? Musím se s někým rozhodně poradit. Podívám se na svou nejlepší kamarádku. Jako vždy zabraná do ničeho, tak toho trochu využiju. Ze sešitu vytrhnu list papíru a napíšu na něj propiskou krátký vzkaz ,Když kluk řekne, že ti napíše sms a v ní své rozhodnutí, myslí tím, že tu sms napíše hned nebo třeba zítra ??,. Hodím to po ní a při mém štěstí jí trefím přímo do hlavy. Nasupeně se na mě podívá a já na rtech vykouzlím neslyšné "Promiň".
Kamarádka lístek rozbalí, přečte si ho a zamyšleně se na mě podívá. Hodina, nehodina - lidi, nelidi, "Takže Robbie ti řekl, že ti napíše sms ? A k tomu ještě s rozhodnutím ! No asi ti ji napíše hned, ne ?" Nejraději bych ji v tu chvíli zabila, teď vypadám jako totální hlupák. Moc díky, fakt jsi mi pomohla !
V tu chvíli mi zapípá do sluchátek.. sms.. nedočkavě ji otevřu.
,,Ahoj Luce, moc rád tu zůstanu a popovídám si o všem, ale moc dobře nevím, o čem si vlastně chceš povídat. Myslíš o tom, jak to mezi námi vlastně je ? Jestli ano, na to ti můžu říct odpověď hned, klidně přes sms. Nevyznám se v tobě a vážně pochopím, když o mně řekneš to samé. Poslední dobou se chovám jako největší hlupák. Vím, že mě máš ráda a jistě chápeš, že i já k tobě hodně cítím. O zbytku si promluvíme dnes ! Zůstanu tu do půl osmé, vlak mi stejně dřív nejede. Budeme mít dost času. Tvůj Robbie…,,
Dnes konečně zjistím, co cítí ke mně on a on konečně pochopí co cítím já k němu.

Hlavou se mi honí tolik myšlenek a hlavně, jak to všechno proběhne. Mám to brát jako rande ? Nebo jen jako lacinou schůzku ? A hlavně, neřekne mi nějakou pecku, která mě zlomí ? Jako třeba "Dělám si z tebe už století srandu !" To bych vážně nepřežila. A třeba se stane to, na co už čekám hodně, hodně dlouho. Třeba spolu začneme konečně chodit. Vždyť na to čekám už od první chvíle, co ho znám.
Moje smíšené pocity se mi vůbec nelíbí. Co když něco zkazím ? A zase to bude mezi námi na bodě mrazu.
Kamarádka pořád tvrdí, že to nemůžu zkazit. On má rád mě a já jeho. Prý to zkazím jen, když se začnu tahat s nějakým jiným klukem. To nehrozí ! Jenže, co když se on začne tahat s nějakou jinou ? Na to nesmím ani pomyslet, to by mi přeci neudělal. Sama pro sebe jsem se usmála. Na to ho znám až moc dobře. Znám každou skulinku jeho mozku. Asi by se divil, jak dobře ho znám. Občas si ale přeji, abych neznala jeho myšlenky, jeho přání i jeho pocity. Nevím,kde se ta starost o něj, u mě bere. Občas se mi i o něm zdávají sny, ošklivé sny. Jen jednou se mi zdál opravdu krásný sen.
Šli jsme po louce, kde byly rozkvetlé květiny. Drželi jsme se za ruce a povídali si. Potom jsme si lehli do trávy.. pořád jsme měli spojené ruce. Už se Stmívalo. Bylo to opravdu krásné, jako v pohádce. Povídali jsme si snad věky o všem, o všem, co se nám honí v hlavě. O našich tajných přáních
i o pocitech, které jsme z toho dne měli. Opravdu moc jsme si rozuměli a já si přála, aby to takhle bylo napořád. Bohužel jsem se probudila jen se vzpomínkou v hlavě.
Pořád na ten den, kdy se mi to zdálo, musím myslet. I teď. Myslím na ty krásné okamžiky, které jsme spolu prožili, i když jen ve snu. Bylo to tak reálné. Až mě to děsilo. Možná se mi to zdálo proto, protože jsem si to v hloubi duši přála. I když bych to asi nemohla vyslovit nahlas. Je to takové dětinské. Přát si, abych našla člověka, se kterým bych mohla mluvit o všem. Ten sen měl v sobě tolik pošetilosti, že si to ani nedokážu připustit.
Připustit si, že tu je člověk v mé blízkosti, kterého miluji víc než svůj život. Že je tu člověk, pro kterého bych bylo ochotná i zemřít. I mé nezkrotné myšlenky jsou plné pošetilosti. Někdy je ale dobré, trochu se zasnít, ale přehánět by se to nemělo.
Poslední hodina, autobus a Robbie…
Nevím, co vlastně teď cítím, nevím jaké z toho mám teď pocity. Bojím se, co se bude dít, bojím se co Robbie řekne, bojím se, co řekne až mě doopravdy pozná, až doopravdy pochopí jaká jsem. Co když pochopí, že nejsem pro něj dobrá. I když já sama o sobě si nemyslím, že bych měla být méně než on. V celku jsme si dost podobní a ostatně si občas i dobře rozumíme.
Zvoní, a to znamená konec dne ve škole. A teď se teprve začínám bát. Moje obavy se ještě zhoršily, když jsem ho uviděla, jak stojí na zastávce a čeká s přáteli na autobus. Když mě zahlédl zamával mi a usmál se. Chytla jsem se kamarádky za paži a pomalým krokem jsem šla na zastávku. "Neboj se, ne ? Je to jen Robbie", špitla.
Jí se to řekne ,,Jen Robbie,, pro mě to, ale není jen on, pro mě to je moje životní láska. Dobře, možná trochu přehnané, ale k životní lásce se to blíží.
Došly jsme na zastávku. "Ahoj Lucy", řekl Robbie svým krásným hlasem. Řekl to dost zřetelně, takovým způsobem, že to vypadá, jako by mé jméno říkal rád. V jeho hlase byla rozpoznat něha. Možná i strach z důsledků.
V tu chvíli jsme měli možnost, zahlédnout náš autobus v zatáčce, jak míří k nám. "Ahoj", řekla jsem, když autobus zastavil přímo přede mnou. Nastoupila jsem, ukázala řidiči kartičku na autobus, vyfasovala jsem od něj lístek. A vydala se na volné místo. Dnes jsem si mohla dokonce vybrat. Sedla jsem si na místo ke dveřím, k těm prostředním. Možná bych si měla sednout jako obvykle dozadu na pětku, naše oblíbené místo s kamarádkou. Teď jsem, ale zvolila tohle místo, možná, abych měla čas si vše promyslet. Kamarádka si sedla vedle mě, přes uličku. Asi chápe, v jakém jsem stresu, a tak mě chtěla ušetřit zbytečných otázek. Robbie si sedl za mě.
"Moc se těším, až budeme sami" šeptl mi zezadu do ucha, abych to mohla slyšet jen já. Ta slova totiž patřila jen mně.
Když jeho teplý dech dopadl na můj krk, zachvěla jsem se. Tohle mi nesmí dělat. Copak nechápe, co to se mnou dělá ?! A on to dobře věděl. Věděl, co se mnou dělá, když se mě třeba jen lehce dotkne. A teď, když na mě zezadu promluvil a jeho dech dopadl na můj krk, je to snad ještě horší.
"Tak, co je s tebou ?" zeptal se nevinně. Zase ! Tohle mi dělá naschvál..
Po dvaceti minutách jsme konečně dojeli na autobusák. Nevím, teď bych se asi měla začít bát, ale nějak necítím strach. Teď, když jsme tady a vše je přede mnou, strach jako by ze mě najednou opadl.
Vylezu po schodech ven z autobusu. Otočím se zpět k autobusu. Čekám až vyleze. Vyjde skoro až poslední. Je na něm už z pohledu vidět, že je trochu nervózní. Už si není zase tak moc jistý jako v autobuse. Dojde ke mně. Hned po něm vystoupí i kamarádka Jess. Dojde k nám, teda spíš ke mně. Nakloní se.. "Drž se" pošeptá mi. "Tak se tu mějte a Ahoj" to tentokrát řekne tak nahlas, že to i lidi až někde v Praze mohli slyšet ! Nejraději bych ji flákla nejbližším klackem do hlavy. Tohle se jí děje, čím dál častěji. "Jasně", řeknu s náznakem ,,Tak už vypadni, překážíš,, jen tak, tak jsem nevykřikla. Když od nás odešla, Robbie se na mě podíval a zasmál se. Když teď nad tím přemýšlím, hezčí smích jsem ještě neslyšela. "Tak, kam půjdeme ?" Obrátil se s otázkou na mě. "Navrhla bych, že jen tak se někam projít. A je jedno kam, hlavně, že budu s tebou". Můj hlas zněl jako kdyby mě zavřely do dveří. Moje sebejistota vyprchala stejně tak rychle, jako přišla.
Možná to ale Robbiemu tak nepřišlo, protože jen přikývl a znovu se pousmál.
Asi deset minut jsme mlčeli. Ani jeden jsme nebyli schopni ze sebe vydat hlásku. V hlavě jsem si za to pořádně nadávala. Konečně jsem o samotě s klukem svých snů a já mlčím. Robbie si možná připadal stejně. Netvářil se moc nadšeně. Musela jsem něco udělat. Zastavila jsem se a vzala do rukou sníh. Páni, jak ten byl studený. Udělala jsem z něj kuličku. Robbie si všiml, že jsem zmizela, a tak se na mě otočil. Teď už jsem na nic nečekala a trefila ho s ní přímo do hrudníku. Nejdřív se podíval, jak moc sněhu na něm zůstalo. Pak se podíval na mě a nakonec na sníh pod sebou. Věděla jsem, co přijde teď - sněhová bitva. Po chvilce jsem se na chvíli uklidnila a podívala jsem se, kde jsme. Byli jsme někde mimo dosah lidí. On nevydržel ani chvíli postát v klidu a znovu se na mě vrhnul. Sebrala jsem tedy ze země trochu sněhu a udělala jsem z něj kuličku. Pomalu jsem se k němu přibližovala. Udělala jsem, co jsem musela. Došla jsem k němu. Nevěděl, co mám v úmyslu, já to věděla... Kuličku jsem mu dala přímo za bundu, přímo na kůži. Oklepal se. "Ty potvůrko" mírnil svoji nadávku. Asi jsem to neměla dělat, protože se na mě vrhnul a shodil mě do sněhu, možná jsem to ale měla dělat, protože jsem ho strhla sebou. Ležel hodně těsně vedle mě. Naše těla se téměř dotýkala. Najednou si lehl těsně nade mě. Čekala jsem, co se bude dít teď. Tušila jsem to, ale. Srdce mi začalo tlouct na poplach. Prostě mě POLÍBIL ! Pak si zase lehl vedle mě do sněhu a půl hodiny jsme tam jen tak leželi, bez toho, abychom promluvili. Byla jsem tak trochu v šoku. Můj první opravdový polibek. Bylo to tak nádherné, přesně, jak jsem si představovala, možná ještě lepší. Ležela jsem ve sněhu s klukem mých snů. Teď už bylo jisté, že ho miluji. Takový pocit jaký jsem prožívala teď, jsem ještě nikdy nezažila.
Ta chvíle mi připomněla můj sen. Leželi jsme vedle sebe, jen něco se změnilo. Nemluvili jsme. To mi, ale zase tak moc nevadilo, co bych mu říkala ?
Co se bude dít teď ? Mám promluvit ?
Na chvíli jsem se zase zamyslela. O tomhle okamžiku jsem už dlouho snila. Tenhle náš první polibek byl přesně takový, o jakým jsem četla ve své oblíbené knížce § On je fakt boží § Používal přesně takový tlak. Nejdřív pomalu, pak rychle a pak středně…
Robbie mě ale z mého zamýšlení probudil, protože najednou promluvil…
"Luce, miluji tě ! Už dál nedokážu skrývat své city. Je to těžké.. Ty víš, že tě mám hodně rád, ale že tě miluji, jsi asi netušila. Ode dneška máme prázdniny, myslím, že teď budeme tedy mít hodně času o tomhle všem trochu přemýšlet". Asi to právě řekl, ale musela jsem se prostě zeptat. Jak jsme tady teď leželi těsně vedle sebe, hodně jsem toho pochopila…
"Jak to tedy mezi námi bude ?" zeptala jsem se nakonec. Obličej otočil zase směrem ke mně a zadíval se mi do očí. Už je to tady zase, jeho hnědé oči pronikaly do těch mých. "Uvidíme po prázdninách" řekl na konec.
"Nevzdám se" řekla jsem zase já.
Usmál se..

Myslím to smrtelně vážně. On to sice pro dnešek uzavřel, ale pro mě není konec. Už vím, co on cítí ke mně a vím, že to samé cítím k němu i já. Sice řekl, že uvidíme po prázdninách, ale já přesně vím, co chci, chci jeho ! A po dnešku vím, že i on chce mě !

The End….

** --> ‚Opustil, zanechal, Miloval..‘

16. listopadu 2009 v 14:23 | **Lady_Psycho**
Tak jsem se fakt nudila, a tak jsem vymyslela příběh se smutným koncem.. ségruška brečela :-D Hmmm... =o* Musím uznat že to fakt není špatný.. Piště komenty :-D

** --> 'Opustil, zanechal, Miloval..'
By: Annette…

Šla po mokré silnici, na kterou ještě pořád padaly kapky deště. Oči zmáčené slzami.. Zemřel člověk, kterého strašně moc milovala. Co jí zbylo ? Jen vzpomínka..

Nikdy si neřekly ani obyčejné "ahoj" až jednou.. oslovil ji, potřeboval pomoct s matematikou.. Hned první co jí napadlo 'Teď jsem mu dobrá' ale měla ho ráda a tak neodolala a souhlasila.
Pozval ji k sobě domů.. nemohla od něj odtrhnout oči.. a chvilkami se jí zdálo že i on po ní občas pokukuje. Možná, ale v tuhle chvíli jí nepřišlo, že by i on mohl být do ní zamilovaný.

Takhle to trvalo dny, týdny, měsíce.. každý den k němu chodila a vysvětlovala mu matematiku. Oba si spolu dobře rozuměly až se z nich staly velice dobří přátelé.
Chodily spolu ven, držely se za ruce.. vyměňovaly si pohledy.. ale nic víc než, TO přátelství z toho nebylo. Nezdálo by se že by z toho byla zoufalá, byla ráda i za to že mu může být na blízku.

Jednou si daly znovu sraz, tentokrát ne kvůli učení, ale ON ji pozval do cukrárny na zmrzlinu. Samozřejmě řekla ano..
Měly se sejít u cukrárny, spěchala aby to stihla..
Jde pozdě a on má strach co se děje a tak jí jde naproti..
To neměl dělat..
Uvidí ji, nahodí šťastnej úsměv, zamává jí, rozhlídne se a přechází silnici..
Zapískají gumy u auta, ze zatáčky se vynoří červený mercedes.. jede velikou rychlostí a tak nemá ani čas zabrzdit a narazí přímo do něj…
Dívka se rozběhne k němu, rozbrečí se, vezme ho do náruče, pláče a pláče.. on také.. chlapec jí pevně stiskne ruku, jako kdyby chtěl něco říct. Dívka se k němu trochu víc nakloní "Miluji tě" řekne on.. dívka na nic nečeká a políbí ho.. a on umírá..

Po mokré silnici dojde k hřbitovu, tam kde je její milovaný pohřbený.. projde velikými vraty dovnitř a zamíří k jeho hrobu. "Proč ?" pípne směrem ke kamenné desce.. "Je to moje vina, kdybych přišla v čas, nic by se nestalo" pár kapek slz jí spadly na zem.. klekla si a položila kytici kopretin na desku, kde bylo napsáno 'Opustil, zanechal, Miloval..'
"Navždy tě budu milovat" a odešla…

○○KONEC○○

Miluji tě, je to fakt,.. první část...

10. listopadu 2009 v 20:53 | Lady_Psycho
Takže.. měla to být jednorázovka, ale nějak mi to nevyšlo.. budou dvě části jedna kratší.. a jedna delší.. slíbila jsem vám že sem příběh dám už včera, ale nějak mi to nevyšlo.. zatím mám napsaný jen kousek a tak abych vám to mohla vložit.. tak jsem to musela dát na dvě části...

.. ○○○ ↓ Hotová a propracovaná povídka první část ↓ ○○○ ..

••Dopis••

You were the best..
But my mistake I've lost..
I said a lot of what I regret now, really sorry..
..but you should know that my heart longs for you..
The only thing still keeps me here is hope, hope, forgive me !
Hurry to your forgiveness..
I'll wait, wait until you come and kiss me, because it is now the only thing I want what I need ..

••Začátky a Počátky••

Sedím teď u sebe a přemýšlím, proč sem se vlastně narodila.. Kdybych se nenarodila, tak bych neublížila člověku, kterého mám ráda, neublížila bych člověku, který je pro mě nejdůležitější, kdybych se nenarodila, neublížila bych člověku, který mi řekl že mě miluje. Neublížila bych člověku, kterého miluji i já. A jsme u toho, kde to všechno začalo.

Šla jsem po dlouhé cestě ke škole. Zajímavé, ještě před nedávnem jsem tu byla nová, nikoho jsem tu neznala a proto mě docela překvapilo jak jsem si rychle našla nejlepšího kamaráda a ještě víc že můj noví nejlepší kamarád je kluk. Jmenuje se Patrik a je o rok starší.. jak překvapivé..
Pamatuji si přesně jak k tomu vlastně došlo..
Dělaly jsme společný projekt - lidé kolem nás - když jsem šla ze školy doběhl mě, abychom se dohodly kdy a kde se sejdeme. No a od té doby jsme jsme prakticky spolu.

Tenhle kluk je fakt boží, vemte si to takhle.. nejhezčí a nejmilejší kluk ze školy je Váš nejlepší kámoš. Ale já to tak ani neberu, beru ho jako staršího bráchu, no vemte si to, políbily byste někdy svého bráchu ? Já určitě ne..
Ostatní holky ze třídy furt do mě hučí "Proč ho konečně neklofneš ?!"
Myslim si že bysme spolu dokázaly chodit, ale no nevím.. dobře přiznám se, několikrát mě a n apadlo, že já a Patrik..

Z mého přemýšlení mě vytrhla Veliká budova naší školy a mávající člověk před ní - Patrik!

Tak zatím to je vše co mám co říkáte na tuhle kratší první část ???? KOMENTY.. kujíí <<

Miluji tě, je to fakt a ty to musíš vzít tak jak to je "Už mlč" já na to..

7. listopadu 2009 v 18:22 | Lady_Psycho
Zdarec.. přináším vám jednorázovku s šíleně dlouhým názvem.. Miluji tě, je to fakt a ty to musíš vzít tak jak to je.. "Už mlč" já na to... xDD Nwm zda je pěkná, ale podle mého názoru docela ujde.. je delší než mé obvyklé jednorázovky.. popisuji tam i pocity.. Je to z pohledu dívky.. Jméno dívky bylo těžké vymyslet, ale rozhodla jsem se pro Alici *čti Elis* a kluk to už bylo lehčí.. použila jsem jedno z mích oblíbených *ale ne, nejoblíbenějších * jmen - Patrik.. Tak nezapomeňte zanechat komenty..

.. ○○○ Na povídce se pracuje ○○○ ..

Vyznání...

27. září 2009 v 1:39 | Amy
Takže, už dlouho jsem nenapsala nějakou tu povídku a tuhle už mám delší dobu v hlavě.. takže povídka s názven "Vyznání" nechala jsem se tak trochu inspirovat životem kolem mě a nějakýma chvilkama i mím životem, doufám že se vám bude líbit..

Procházím se svou kamarádkou školní chodbou, když najednou kamarádka za ječí. Podívám se na ní a pak na místo kam kouká. Nejdřív nechápu.. jsou tam dnešní zprávy a.. najednou se moje oči zastaví na deních vzkazech.. je to možné ? Je to opravdu vzkaz pro mě ?

"Je mi to trapné, ale musím stebou konečně mluvit, hned po škole přijď na tribuny, budu čekat ! Je to důležité Verčo K."

Je to možné ? Není tu ještě jiná Verča K. ? Ne dnes není.. Dnes jsme totiž rozdělení a mi v téhle budově jsme jediná třída.. Ten vzkaz je opravdu pro mě ! "Půjdeš tam ?" zeptá se mě kamarádka.. "Já nevím" odpovím jí popravdě. Ona se na mě podívá, tím pohledem 'seš blázen !!' nakonec přikývnu, jako že tam půjdu..

***

Po škole hned běžím k tribunám.. a tam čeká ! Lukáš.. kluk do, kterého jsem blázen snad už věky.. doslechla jsem se že i on mě má rád.. Hned když mě spatří usměje se ! Já také nahodím úsměv a jdu přímo k němu.. "Prosím, mlč a nech mě mluvit, prosím nepřerušuj mě.." přikývnu a o pokračuje "Díky, páč bych už potom nebyl schopnej se vymáčknout.. Verčo.. já tě mám moc rád.. ne já tě miluji" - "Miluješ mě ? Děláš si srandu ? Vždy když se já pokouším o rozhovor, děláš že máš něco důležitého na práci. Radši jezdíš jiným autobusem. Vyhýbáš se mi ! To je podle tebe láska ?" vyhrknu naštwaně až se mi po tváři začnou kutálet slzy. "Tak teď ti něco řeknu já, a dobře mě poslouchej.. Já tě NENÁVIDÍM !!! Slyšíš ! Nenávidím !" - "To je sice možné, ale já tě Miluji, kdy to konečně pochopíš.." říká plinule, jako by to měl nacvičené "Říkáš to často ?" řeknu už trochu klidněji.. "Jasně že ne !! a tohle je důkaz" přitáhne si mě k sobě a něžně a dlouze mě políbí...

...Konec...

Ginny a Harry - Vždyť já tě miluju..

15. srpna 2009 v 19:39 | °° Sherry. Ann. -"
Taaak... nuda byla a je.. takže sem napsala povídku na pár Ginny a Harryho.. to se ségře nebude líbit.. Promiň, ale já se fakt nudila.. a tenhle pár mi přišel jako první pod ruku..


Ginny sedí na své posteli, dekou přikrytá a pořád dokola si čte vzkaz od Harryho.. 'Ginny miluji tě ! Ale vím, že mi dva spolu nikdy nebudem.. Proto musím odejít.. Sbohem lásko..'

Celou dobu brečí. Harry odešel a nikomu neřekl kam.. Ani Ronovi ani Hermioně.. Ginny cítí že nikam daleko neodešel.. a najednou jí blesklo hlavou - Baletní Studio.. tak kde ji Harry políbil.. Když jí políbil řekl jen "Promiň" a odešel. Nechal ji tam stát.. nenechal Ginny ani promluvit.. tak ráda by mu řekla, že je pro ní ten nejdůležitější...

Ginny vstane, vyběhne z pokoje, vyběhne z domu.. Běží do studia, poslední naděje pro ní, jestli tam nebude, tak ten jejich první polibek bude i tím posledním.. to nechtěla, miluje ho..

Doběhla do studia a otevřela dveře... šlo to ztěžka, byly hrozně zrezlé.. nakonec to zvládla.. pomalu šla na to místo.. a byl tam.. seděl u zdi na zemi a spal.. byl tak hrozně roztomilí.. přesně jak si ho pamatovala.. potichu k němu došla a sedla si vedle něj.. čekala, čekala až otevře oči.. a tak se i po chvíli stalo... chvíli si jen tak koukaly do očí pak Harry promluvil "Co tu děláš ?" Tázal se.. láskyplným hlasem.. "Harry.. teď mě nech mluvit ano ?" Harry přikývl.. "Harry.. miluji tě, víc než si myslíš ! Už od první chvíle kdy jsem tě viděla.. jsi ten nejmilejší člověk.. a pro mě nejdůležitější... Ten polibek tady se mi líbil.. dokonce hodně.. nemyslím na nic jiného než na tebe..." řekla. Harry neváhal a svou hlavu naklonil k ní... rukou jí pramen vlasů strčil za ucho.. podíval se do jejích modrých, hlubokých očí.. a políbil ji...

...The End...

Já vím, já vím krátké jako prázdniny.. ale to si u mě musíte zvyknout no... líbí ??

Osudová flaška...

1. srpna 2009 v 23:33 | °° Annette Cullen -"
Čauky, nudím se... (asi půjdu uklízet xD) Mno v hlavě mám nápad na příběh.. na noví pár Rachell a Mickey... xD Snad se bude líbit i když je vymyslená narychlo... Jak to vždy bívá.. tahle flaška se stane flaškou osudnou...

Jsme se školou na výleče v Čálovicích. Jo ! A ještě lepší na tom je že je tu snáma i můj idol z vyššího ročníku. Jako dobrovolník, že nás bude hlídat.. copak sme nějaký mimina ? Ale co, hlavní je že je tu snámi. Na večer plánujeme flašku.. a on příjde taky. Jo a ještě jednou Jo ! Splnil se mi sen... Už to vidím.. jen já a on a náš první polibek ve tmě.. jeho slova, které patří mě "Miluji tě Rachell".. "Rachell !! No tak Ráchell.. vnímáš mě ?" - "Ježiš promiň říkala si něco ?" Moje kamarádka na mě vrhne naštwanej pohled.. "Tak jdeš Rachell ?! Flaška u kluků nezapoměla si ? Pohni !" zvedám se z postele.. kamarádka mě chytne za ruku a táhne mě do vedlejší chatky...

Wšichni čekají jen na nás. Trapas ! Zdálo se mi to ? Nebo se teď na mě opravdu podíval.. Nezdálo, fakt na mě kouká... sednu si na volnou postel.. "Tak když sme tu všichni.." významě se podívá Martin na mě. Nejotravnější kluk z ročníku.. vypadáto že po mě jede, ale já fakt nemám zájem.. "Tak můžem začít hrát.." Pokračuje. Nadechnu se.. Martin točí.. ach bože ! To ne ! Padlo to na mě.. "Tak Rachell.. řekni nám upřímně líbí se ti tu někdo ? Někdo kdo je v týhle místnosti ?" zaváhám.. "Hm.. no jo!" teď všichni stočí pohled kemě až na Mickeye (Můj idol). Teď točím já... padne to na Katku.. teď točí Katka.. a padne to na Mickeye.. "Tak Miky, pověs nám upřímě..líbí se ti někdo, kdo je v téhle místnosti ? Jestli neodpovíš musíš políbit.. tak třeba..." Podívám se na Katku, takovím tím pohledem.. ne nedělej to.. ale marně "Rachelle" dořekne to.. Teď Miky udělal to co bych nikdy nečekala.. "Nepovim" vážně to řekl ? Teď mě, ale musí políbit.. "Seš si jistej ?" Pípnu na něj.. on přikývne a přisune se blíž ke mě... Vezme můj obličej do dlaní.. pramen vlasů mi dá za ucho a.. Už mě líbá.. je to takoej, zvláštní, chtěnej polibek, alesoň z mojí strany. Odtrhne se odemne.. Ne počkat ! Ještě nechci, bohužel to vipadá že on chce... "Hm, lidi jdu na vzduch jo ?" ani sem nečekala že by odpověděly a už mizím venku. Sednu si na prolejzačky. V tu chvíly se dveře od chatky otevřou a z nich někdo vychází, přesně nevím kdo to je.. v té tmě ho nepoznám. "Rachell" Mickey.. co tu chce.. jde mi snad oznámit.. že to byla jenom hra ? Pro mě ne.. já mám taky nějaký city víš.. říkám si v duchu.. "Miky ?" - "No měl bych se ti asi omluvit" posadí se ke mě blíž.. "Ne ! Nechci aby ses omlouval.. už to v sobě nedokážu dusit... mě se to líbilo, ty se mě líbíš.. hrozně moc !" - "Dost, ty blázínku však ty mě taky" a znovu mě políbí...

The End...

Je to vážně trapné.. hrozné a krátké, proč když mám v hlavě nějakej příběh tak ho nedokážu přenýst na papír ? Hele lidi jdu spát je mi nějak divně Brou....


A tak se lev zamiloval do jehňátka....

28. července 2009 v 19:06 | °° Annette Cullen -"
Njn.. je to šílený... ale nemůžu říct že je to nejhorší... je to o Edwardovi a Belle, já vím, já vím, jak originální názew...

Když se poprvé potkaly.. bylo to ve třídě... ona byla nová.. On se znovu nedávno přistěhowal... Už od začátku se k ní choval chladně... Někdy má pocit že mu není lhostejná.. ale vždy pak řekne něco co ji vyvede zmíry, např. "Nemůžeme být kamarádi Bello".. Každou noc se jí o něm zdá.. probudí se a vidí ho.. rozsvítí světlo a znovu se podívá na místo kde ho před chvíly spatřila.. už tam není... zdálo se jí to ??

Jednou zjistí jeho tajemství... ale nebojí se ho.. je upír to je fakt, ale strach z něj nemá i když jí řekne že touží po její krvy, ona řekne že jí je to jedno...

"A tak se lev zamiloval do jehňátka."
"Jaké to stupidní jehně"
"Jaký to nemocný a masochistický lev"

Miloval ji...

14. července 2009 v 14:14 | °° Annette Cullen -"
Miluje ho.. on miluje jí... jenže jednoho dne se s ní rozejde... řekne že ji nemiluje a nikdy nemiloval.. že jeho láska k ní byla jen ubohá sázka... ona mu dá facku.. on odejde... jeho sestra mu řekne "rozešel ses s holkou kterou si doopravdy miloval"... jeho sestra se mu vysměje... On vezme svůj deník a jde za ní.. za dívkou kterou miluje... ona s ním nechce mluvit.. a tak deník dává její matce... matka jí ho předá... ona si ho přečte... jde za ním.. chce mu říct že ho miluje... málem jí srazí auto.. ale, on ji zachrání... jenže auto ho srazí... on umírá... ona mu řekne "musíš vydržet, miluju tě..." on řekne "taky tě miluju" a umírá...
 
 

Reklama
Reklama
"Isabello Swanová." Podíval se na mě přes své neskutečně dlouhé řasy něžně zlatým, přesto spalujícím pohledem. "Slibuju, že tě budu milovat navěky - jeden každý den věčnosti. Vezmeš si mě?"
Bylo mnoho věcí, které jsem chtěla říct, jedny nebyly vůbec milé, a ty druhé byly tak nechutně limonádově romantické, že by je ode mě ani ve snu nečekal. Než bych se ztrapňovala obojím, zašeptala jsem: "Ano."
"Děkuju," řekl prostě. Vzal mou levou ruku, políbil mi špičku každého prstu a pak políbil prsten, který odteď patřil mně...